Seznam termínů
Delirium
kvalitativní porucha vědomí, pozornosti, vnímání, myšlení, paměti, organický mozkový syndrom s prudkým průběhem. Postižený je naprosto dezorientován, má poruchy vnímání (halucinace), bývá rozrušený, úzkostný. Současně bývají přítomny i vegetativní příznaky (bušení srdce, změny krevního tlaku apod.). Delirium bývá způsobeno otravami (včetně alkoholu), těžkými celkovými chorobami a infekcemi. Delirium tremens: alkoholické delirium provázené výrazným třesem. Velmi živé a děsivé halucinace („bílé myšky“, častěji spíše odporný hmyz apod).
Demence
chronický, trvalý úbytek duševních funkcí a schopností. Za vznik demence zodpovídají tři skupiny onemocnění mozku.
Jde o důsledky aterosklerózy s poruchami prokrvení mozku (skupina ischemicko-vaskulárních demencí),
důsledky jiných chorobných stavů (symptomatické demence, např. v důsledku otrav, alkoholismu,
demence při AIDS). Nejčastější příčinou demence je Alzheimerova nemoc (s některými vzácnějšími
chorobami patří do skupiny atroficko-degenerativních onemocnění mozku).
Demence postihuje inteligenci, kognitivní funkce, vyšší city. Z kognitivního deficitu jsou patrné
zhoršení paměti, afázie, apraxie, agnozie, narušení výkonných funkcí. Mizí schopnost soustředění, otupují se zájmy,
člověk se nevyzná v čase, je zmatený, bloudí i v nejbližším okolí (dezorientace). Kortikální demence je způsobena
postižením kůry (klasicky u Alzheimerovy nemoci), vyznačuje se normální řečí se značně narušenou sémantikou až
afázií, amnézií, poruchami zrakové a prostorové orientace. U subkortikální demence (u Parkinsonovy nebo
Huntingtonovy nemoci) bývá výrazněji narušena řeč v důsledku motorických poruch, jazykové
schopnosti jsou však postiženy málo. Bývá porucha motivace, snížená aktivita, zpomalení duševních pochodů. V
případě demence smíšené (např. vaskulární, multiinfarktová demence) lze pozorovat různé kombinace postižení.
Diagnosticky se uplatňují psychologické metody (v podobě různých kognitivních škál,
např. MMSE), zobrazovací metody (CT, MRI, SPECT, PET), elektrofyziologické metody (EEG, evokované potenciály) a
jejich korelace s výsledky histopatologickými.
Průběh je různý – závisí na příčině a ev. včasné léčbě a různý bývá i u jednotlivých
typů (např. u cévně podmíněné demence bývá osobnost postiženého déle zachována a příznaky mohou mít kolísavý
charakter). Příznaky se vyvíjejí postupně, u některých forem naučené dovednosti a staré vzpomínky dlouho
přetrvávají, mizí však schopnost naučit se novému.
Léčba demence je farmakologická a důležité jsou rovněž nefarmakologické postupy z
oblasti psychoterapie. Farmakoterapie je zaměřena zejména na předpokládané deficity v neurotransmiterových systémech
(zejména inhibitory acetylcholinesterázy k posílení cholinergní transmise, kognitiva, selegilin), k posílení
metabolismu neuronů (nootropika), k zlepšení krevního zásobení (vazodilatancia), látky ovlivňující hypoxii (např.
EGb 761), látky s protektivním účinkem proti volným radikálům, některé blokátory kalciových kanálů (zejména
nimodipin) aj. Je nutné vyloučit přechodné amentní či delirantní stavy (např. v rámci tělesného onemocnění). Rovněž
deprese či značná nedoslýchavost mohou při povrchním kontaktu vyvolat dojem úbytku duševních schopností.
Deprese
duševní stav charakterizovaný nadměrným smutkem. Může být součástí neurózy, psychopatie nebo
reakcí na závažnou událost (reaktivní deprese). Depresivní epizoda postihne aspoň jedenkrát za
život podle některých údajů mezi 10 až 20 % osob. Deprese vznikající zdánlivě bez příčiny se označovaly jako
endogenní deprese.
Těžké deprese mohou být provázeny bludy (nemocný se obviňuje z řady často absurdních
vin, z odpovědnosti za zkázu světa apod.), vedoucími někdy až k sebevraždě. Postižený často trpí tělesnými obtížemi
(zácpou, nechutenstvím, ranní nespavostí atd.), které mohou někdy v klinickém obraze převládnout (dříve tzv.
larvovaná deprese).
V etiopatogenezi deprese hrají roli faktory genetické, poruchy neurotransmiterů, byly popsány změny v
oblasti neuroendokrinní i neurofyziologické. Existují rovněž teorie psychosociální. Při hodnocení deprese se zvažuje
její závažnost, přítomnost tělesných příznaků (somatického syndromu) a psychotických příznaků. Deprese může mít
rekurentní charakter, může se střídat s mánií nebo může mít sezónní charakter. Deprese s významnými tělesnými
příznaky jsou nověji zařazovány k somatoformním poruchám. Obecně se deprese vyznačuje smutnou (depresivní) náladou,
ztrátou zájmů, poruchami spánku, poklesem energie, sníženou sebedůvěrou, výčitkami vůči vlastní osobě, poruchami
chuti k jídlu (v obou směrech). Deprese se mohou vyskytnout samostatně, někdy se střídají se svým opakem
(mánie, maniodepresivní psychóza).
V léčbě se používají psychofarmaka (antidepresiva), někdy též
elektrošoky, význam má i psychoterapie. Epizoda deprese postihne za život poměrně velkou část
populace, v některých případech má tendenci se opakovat. V současnosti se deprese striktně nerozděluje na endogenní
a reaktivní. Podstatou deprese jsou poruchy neurotransmiterů v mozku (zejména nedostatek noradrenalinu a
serotoninu); antidepresiva tento nedostatek odstraňují.
Dystymie
druh afektivní poruchy s depresivní náladou, která je trvalá či se neustále vrací po dobu alespoň 2 let, nedosahuje však obvykle závažnosti depresivní epizody (nasedající depresivní epizoda se označuje jako „zdvojená deprese“). Je relativně častá, s udávanou celoživotní prevalencí až 6 % a genetickou zátěží. Vzniká plíživě, často od doby dospívání. Léčba je psychoterapeutická, popř. se podávají antidepresiva.